Z Prahy do Norska: Jaké to je začít znovu?

Co tomu předcházelo: cesta a první tři měsíce

Mám slabost pro Skandinávii — filtrovanou kávu, skořicové šneky, severské detektivky. Kolikrát už jsem si myslela, že se sem přesunu. Vždycky do toho ale zasáhl život, a nezbývalo mi než si říct: Mělo to tak být a dát tomu čas.

Přesto jsem věřila, že moje cesta sem ještě někudy vede.

Prolomit mlčení

Když se v září uzavřela jedna velká pracovní kapitola, odcházela jsem sice se slzami, ale pocity větší svobody a hromadou zkušeností, na kterých můžu dál stavět.

Věděla jsem, co na to bude navazovat a muselo to ven.

„Tati, kapitola se uzavřela. Končím,“ řekla jsem a slzy se mi zase valily po tváři. Chci se zase více věnovat tomu svýmu, svojí firmě, už to potřebuju.

Taťka se na mě podíval a zeptal se: „Tak proč brečíš? To přece znamená, že to přišlo včas. Máš podporu, produkt, nadšení.“

Nevěděla jsem, proč brečím, jen to nešlo zastavit, všechno ty nahromadělé pocity (asi za delší dobu), šly ven. Míchal se ve mě strach a zároveň lehkost a nadšení. Proudila mezi námi energie blízkosti a pochopení, za to jsem moc vděčná.

Po chvíli ticha jsem se nadechla a vyslovila další — ještě těžší větu:

„A chci se přestěhovat do Norska.“

Chvíli mlčel, polkl nealko pivo a pak řekl: „Tušil jsem to. Už tě tu nic nedrží.“

V tu chvíli ze mě spadla další vrstva brnění, jako bych mu byla blíž. I když jsem věděla, že během pár měsíců budu mnohem dál— alespoň fyzicky.

Pak jsem to řekla sestrám, babičce, kamarádkám, okolí — jako by to všichni kolem mě už dávno tušili, jako by se na to připravovali, stejně jako já. S tím rozdílem, že jsem to řekla nahlas a mělo to přibližný termín.

3. Ledna 2025

Stěhování

Během pár měsíců jsem zabalila svůj život do krabic. Prodala, darovala, uskladnila i vyhodila. S přítelem jsme vymalovali byt v Praze na Kulaťáku a s pomocí rodiny přestěhovali zbytek věcí (hlavně sklad), který jsem do teď měla doma. Naposledy jsem v prázdném prostoru poděkovala, sloupla jméno ze dveří a zabouchla.

Nebylo to snadné—v tom bytě jsem našla domov. Ale cítila jsem, že už mi dal, co měl.

V lednu jsme vyrazili na cestu: Praha – Dánsko – Bergen. 27 hodin dobrodružství. V kajutě o velikosti pokoje na Strahově jsme spali tři lidi a pes. Můj přítel nás čekal v Bergenu, myslím, že v ten moment si také plně uvědomil, že se to opravdu děje.

Na tu cestu nikdy nezapomenu. Evo (+Emičko v bříšku), Martine — děkuju, že jste mě tam odvezli. Mám fakt přátelé, se kterými jsme si vytvořili zážitek na celý život.

Balení garsonky

Můj majetek v kostce

Poslední noc ve starém bytě

Noc na trajektu a neodolatelný výhled :D

A jsme v cíli. 🩵

Bergenské počasí

První týdny jsem hodně spala. Tma a déšť mě přesvědčily, že na sebe nesmím tlačit. S rozbalenými kufry na mě padla únava, to všechno zpracovat. Po večerech jsme pracovali na mém pracovním koutku— kousku domova, který jsem si mohla zařídit podle sebe. Dopřála jsem si pomalejší rána, více kafe, cukru (v podobě skořicových šneků), jako to dělají místní.

Tady v Bergenu, druhém největším městě Norska, prší v určitá období minimálně — jednou denně. Časem si zvyknete, že elegantní oblečení tu nahrazují vrstvy s GORE-TEXem.

Tohle jsme tu měli leden, únor a myslím, že i část března.

Den (neboli šero), mě uspával více, než jsem očekávala

Občas tu byly dny i jako tento!

Musíte si k tomu ale představit šílený vítr…

A moje asi nejoblíbenější část objevování norské kultury - jet na chatu a koupat se (za každého počasí).

Už jsme tu měli první návštěvu — ségru Markét.

Pracovní koutek, který miluju! Simple and cozy.

A co dál?

Léta jsem říkala, že budu žít na Severu. A teď tu jsem. Bála jsem se, že něco ztratím, ale místo toho jsem život spíš odlehčila. Mám prostor poskládat si ho tak, aby mi dával smysl, dlouhodobě.

Pracovně si tu hledám cestu—jak v návrhu přístrojů pro firmy, tak i s Body Moody. Postupně navazuji spolupráce, první se povedla s Eitri, healthcare inkubátorem plným lidí z oboru. Ale nejde jen o práci. Cítím, že sem patřím. Jsem trochu jiná, jsem z jiné země, ale věřím, že si tu postupně najdeme společnou cestu. A když přijdu na schůzku v gumákách? Nikdo to neřeší. To je tu normální.


Učím se netlačit na pilu a čepat z toho, co už mám

A pak vedle momentů, kdy si připadám, že jedu, mě přepadne pocit, že se nemůžu hnout. Připadám si zaseknutá, protože si na spoustu věcí musím přijít znovu— podnikání mimo EU, jakou cestu zvolit, abych se postupně integrovala, ale abych si tím nezavřela dveře, co potřebuju, aby fungovali otevřené, aby to proudilo i mezi státy.

Občas je toho moc. Ale pak si připomenu, že už firmu mám, mám produkt, knowhow, nejsem na začátku, mám na čem stavět — jen v jiné zemi.

Že nemůžu věci rvát a hlavně ne v zemi, kde brát věci SLOU je součást kultury. Vracím se k tomu, co můžu dělat už teď, z pozice, kde jsem, postupně. Většinou se ukáže, že je toho víc, než jsem si myslela. 🧡

Je to o lidech a tady v Eitri jsou ti se stejnou energií.

Sdílení

Vždycky mi hodně pomáhalo psát a sdílet. Chtěla bych to touto cestou uchovávat i tento nový začátek. Třeba to někomu dodá kuráž. Chytne za ruku, když potřebujete udělat nový krok. Být taková virtuální podpora — pokud máte sen, který je možná pro někoho nepochopitelný, tak si za ním jít. Někde tam v té duši není náhodou…a já vám rozumím.

Doufám, že se vám povídání líbilo a že jste si z toho odnesli něco pro Vás.

Dejte mi vědět do zprávy! Klikni na ikonku instáče nebo linkáče a buďme ve spojení.